Přestaňme známkovat

Přestaňme známkovat

Proč bychom měli vlastně známkovat tělocvik? Mnoho učitelů má pocit, že to je jediný způsob, jak přinutit žáky se v hodinách alespoň trochu snažit. Při pohledu na otrávené obličeje studentů kdykoli se řekne člunkový běh, kliky nebo patnáctistovka by jim člověk snad i věřil. Na druhou stranu, hoďte těm samých študákům míč a budete mít problém je na konci hodiny vyhnat ze hřiště. Známkování v tělocviku je pro ty méně šikovné studenty mimořádně stresující záležitost, která je žádným způsobem nemotivuje něco dělat.
hráč fotbalu
Pokud někdo dostane v patnácti za pět za to, že neudělá výmyk nebo hvězdu, přesvědčí ho to, že nemá talent na sport, i když třeba běh nebo posilovnu by klidně zvládl. Negativní motivace prostě nefunguje. Někteří učitelé to řeší tak, že známkují snahu a pokrok, ale i tady prostě uvidíte více snahy od někoho, kdo ví, že mu sporty jdou, než od někoho, pro koho je tělocvik synonymem exhibice před bandou talentovanějších vrstevníků. A stejné je to i například s výtvarnou výchovou. Někomu jde kreslení samo, někdo nedokáže nakreslit rovnou čáru ani kdyby na tom závisel jeho život. Tak proč něco takového vůbec hodnotit, když nikdy nemůžete být ani vzdáleně objektivní.
 kluci na skateboardu
Další kontroverzní známkou je známka z chování. Relikt z roku raz dva, většina lidí dostane za jedna a vylepší si průměr, naopak dvojka z chování je poměrně závažný problém, o trojce už ani nemluvíme. I jediná dvojka z chování za celou střední školu totiž signalizuje průšviháře, a může dost negativně ovlivnit například přijímací proces na univerzitu. Takže pokud chceme chování známkovat, měla by zmizet ona obrovská propast mezi jedničkou a dvojkou. Buďto rozšiřme škálu, nebo začněme studenty hodnotit slovně. To bude i více vypovídající v tom, jaká osobnost student je. Koneckonců, stejná dvojka z chování čeká například na toho, kdo se porve jako kůň, a na notorického opozdilce. Číslo o ničem nevypovídá, naopak popis studenta vám napoví daleko víc o tom, jestli čekat problémy.